Ves Lužec leží v jihozápadní části lounského okresu, asi 8 km jihozápadně od Podbořan. Západně od jádra vsi se nachází areál zámku a hospodářského dvora. Hospodářský dvůr je přetnut silnicí, procházející vsí ve směru východ – západ, zámek tvoří severní stranu areálu a severně od něj se rozkládá bývalý zámecký park.
V literatuře byla objektu zámku v Lužci věnována doposud jen zcela minimální pozornost. V Ottově slovníku naučném je zmíněn zámek s kaplí a parkem a dále údaj, že zámek vystavěli Kagerové ze Stampachu v XVIII. století.
Ve vlastivědné literatuře z 1. poloviny 20. století je informací minimum – německá vlastivěda podbořanského okresu z roku 1902 uvádí pouze to, že dle Schallera se v prostoru starého zámku nacházela kaple sv. Rocha, nyní už však po tom není ani stopa.
Česká vlastivěda z roku 1924 pak zmiňuje v Lužci pouze dvůr.
August Sedláček ve svém rozsáhlém díle o hradech, zámcích a tvrzích opět cituje Schallerovu informaci o existenci starého zámku a dodává domněnku, že „byl-li tam, vznikl bezpochyby v 17. neb 18. století.“
Modernější literatura sice uvádí údaje podrobnější, bohužel však nepřesné. V základním díle o hradech, zámcích a tvrzích z 80. let 20. století je uvedeno, že v Lužci existovala už v 15. století tvrz.
Tato tvrzení je však mylné, v pramenech 15. a 16. století je Lužec zmiňován výhradně jako pouhá ves, příslušející k jiným statkům (viz podrobněji níže). Nejpodrobněji se dosud Lužci věnoval Jiří Úlovec ve svém díle o ohrožených panských sídlech,
i zde jsou však některé údaje (týkající se např. posloupnosti majitelů) nepřesné.
Věnujme nyní pozornost majitelům Lužce v průběhu historie.
První písemná zmínka o Lužci pochází až z roku 1447, kdy ves Lužec s poddanskými dvory získal po svém otci Pechanec Ojíř z Očedělic.
V roce 1483 patřil Lužec k panství Petrohrad. Tehdy ho Jan z Janovic a na Petršpurce prodal Burianovi z Gutštejna. Podrobný výpis majetku uvádí, že v Lužci byly tři poplatné poddanské usedlosti.
Po Burianovi byl majitelem petrohradského panství Jetřich z Gutštejna, jemuž byl Petršpurk za jeho přečiny proti zemi a královské koruně zabrán. Vladislav II. ho v roce 1510 vrátil jeho bratru Wolfovi z Gutštejna.
I nadále byla drobná ves Lužec součástí jiných statků. V roce 1543 ho Václav Chotek z Chotkova prodal Janovi Údrckému z Plešnic, zmíněny jsou opět pouze „v Lužci dvory kmetcí osedlé i pusté s platem“.
V roce 1577 postoupil Jindřich Brozanský z Brozan část svých majetků manželce a dětem – vzhledem k dluhu, který vůči manželce měl. Zmíněna je opět jen ves Lužec.
O dva roky později už však Lužec patřil k panství Chyše a jeho majitelem byl Mikuláš z Lobkovic, který ho prodal Ferdinandu Jenšperkovi z Jenšperka.
D alším majitelem Lužce byl Ferdinand Adam Údrcký z Údrče, držitel statku Kalec. Zřejmě právě za tohoto držitele byl v Lužci zřízen poplužní dvůr. Jemu byla po bitvě na Bílé hoře za účast na stavovském povstání konfiskována polovina majetku. Panství bylo oceněno na 8381 kop 14 grošů. K poplužnímu dvoru je zde uvedeno „Dvůr Lužce při němž se chovalo dva potahy, za jehožto stavení klade se … 300 kop míš.“.
Tato taxa panství je prvním písemným pramenem, zaznamenávajícím existenci poplužního dvora.
V roce 1627 prodala česká komora statek Lužec za 9292 kop 14 grošů Janu Ludvíku Nesslingerovi (někdy uváděn též jako Nasslinger) ze Schelchengrabu – spolu s Drahonicemi, konfiskovanými Janu Jindřichu Údrckému.
Po smrti Jana Ludvíka Nesslingera ujala statky jménem sirotků jeho manželka Anna Kateřina, rozená
Černínová z Chudenic. Zmíněn je opět poplužní dvůr Lužec.. 7. února 1665 se statků Drahonice, Lužec a Vidhostice ujaly Nesslingerovy děti – Johann Adam, Franz Rudolf, Georg Ladislav, Sibilla Poloxina a Anna Katharina, v Lužci je stále zmiňován pouze poplužní dvůr.
- ledna 1670 prodal Franz Rudolf Nesslinger Lužec Christophu Martinu Stampachu ze Stampachu.
Zmíněn je statek Lužec se vším příslušenstvím, jmenovitě rytířské sídlo (Rittersitz) Lužec a při něm se nacházející poplužní dvůr a ovčín. Prodávající si vymínil předkupní právo
Po smrti Christopha Martina ze Stampachu prodali jeho synové Leopold Anton a Frantz Erasmus, páni na Lužci a Vescích v roce 1698 statek Lužec s příslušenstvím (opět zmíněno rytířské sídlo, poplužní dvůr a ovčín) Georgu Antonu Neslingerovi ze Schelchengrabu, pánu na Vidhosticích.
K dalšímu prodeji statku došlo už v roce 1704, kdy ho koupil Johann Wentzl Boos von Walteck zu Montfordt.
V roce 1715 pak panství po Sofii Boosin von Waldeck zdědila Sofia Jakobina Příchovská a v roce1728 ho prodala Georgu Olivierovi hraběti z Wallisu. Námi sledovaný objekt je v kupní smlouvě označen jako panské obydlí (herrschaftliche Wohnung).
V roce 1750 koupil Karl Kager ze Stampachu, pán na Mlýncích, od poručníka pozůstalosti po hraběti
Wallisovi Wentzla Franze von Haymele statky Ležky, Přibenice, Mukoděly, Lužec a Vidhostice. Příslušenství je jmenováno pouze souhrnně jako zámky, panská obydlí, hospodářské budovy, poplužní dvory, ovčíny atd.
Karl Kager tyto statky připojil k Mlýncům a z nově vzniklého panství nechal vytvořit v roce 1764 rodinný fideikomis (panství, které je nedělitelné, nelze ho prodat, darovat ani směnit a dědí se v rodě podle daných pravidel).
V roce 1768 Karl Kager ze Stampachu zemřel a panství se dostalo jeho synovci Franzi Wenzlu Stampachovi.
Po jeho smrti v roce 1804 zdědil panství jeho syn Wenzl Joseph, ten však zemřel svobodný
a bezdětný už v roce 1815. Novým majitelem se stal jeho mladší bratr Johann.
I on zemřel bezdětný a po jeho smrti se majitelkou stala v roce 1831 jeho sestra Marie Pachtová (rozená ze Stampachu). Po její smrti bylo panství prodáno v roce 1852 Johannu Antonu ze Starku a Johannu Riedlovi.
Už v roce 1855 Johann AntonStark svůj podíl na panství Johannu Riedlovi prodal a ten se tak stal jediným vlastníkem. Už v roce 1858 však Johann Riedel von Riedenstein zemřel a panství se dostalo do rukou sedmi dědiců. Ti ho v roce 1868 prodali Josefině Bärnreitherové.
V 80. letech 19. století se panství postupně rozdrobilo mezi několik dědiců.
Ti ho prodali v roce 1907 anglickému konzulovi Fredericu Quittonovi de Saint Quentin a jeho manželce Auguste.
V roce 1912 s nimi Lužec vyměnil Geza Schiffmann. Hned v následujícím roce 1913 ho prodal Zdeňku a Marii Stopkovým. Ti ho drželi do roku 1918, kdy ho koupili manželé Bohumír a Anežka Fišerovi.
Při pozemkové reformě byl Lužec – vzhledem k nepatrné velikosti pozemkového majetku – propuštěn vlastníku Bohumíru Fišerovi ze záboru celý.
Podle zákonů č. 142/47 Sb. (zákon o revizi první pozemkové reformy) a 46/48 Sb. byl lužecký zámek
zestátněn a byla na něj uvalena národní správa. V roce 1951 byl přidělen československým státním statkům.
V užívání Státního statku Lubenec zůstal až téměř do konce 20. století.